Peter S. Beagle:

Poslední jednoroec

překlad Michael Bronec

      A jednoroka nehybně stojící na pokraji lesa pronesla: "Take já jsem jediný zbývající jednoroec." Po více ne sto letech to byla její první nahlas vyřčená slova, dokonce i pro sebe.
     To přece není moné, pomyslela si. Nikdy ji nesouila samota a nikdy netouila potkat jiného jednoroce. Vdy jí toti stačilo vědomí, e svět sdílí s bytostmi, jako je ona sama. ádný jednoroec ani jinou společnost nepotřebuje.
     "Přece kdyby byli vichni ostatní pryč, musela bych o tom vědět. Byla bych také pryč. Nemůe se jim přihodit nic, co by se nemohlo stát mně."
     Vlastní hlas ji vyděsil, a se zatouila dát do běhu. Hbitá a zářící se pustila temnými stezkami svého lesa, míjela mýtiny s nesnesitelně smaragdovou travou nebo zahalené hebkým stínem a byla si vědoma veho kolem sebe. Počínaje býlím otírajícím se jí o kotníky a po téměř nepostřehnutelně rychlé stříbřitě modré záblesky listí, se kterým pohnul vítr.
     "Tohle bych nedokázala nikdy opustit, nikdy, ani kdybych opravdu byla jediným jednorocem na světě. Vím, jak tady ít. Vím, jak co voní, jak co chutná, jak co je. Co bych měla ve světě hledat jiného, ne zase tohle?"
     Ale kdy ustala v běhu, zůstala nehybně stát a zaposlouchala se do křiku vran a veverčích sporů nad hlavou, pomyslela si: Ale co kdy vichni ostatní společně odeli někam daleko? Co kdy se skrývají a čekají tam na mě?
     Jakmile bylo sémě pochybností jednou zaseto, ji nepoznala klid. Od chvíle, kdy ji poprvé napadlo, e by mohla opustit svůj les, nedokázala postát na jednom místě, ani by zároveň netouila být někde jinde. Nepokojná a neastná klusala sem a tam kolem své tůně. Jednoroci nejsou stvořeni k rozhodování. Řekla si ne, řekla si ano, pak znovu ne, dnem i nocí, stále, stále dokola a poprvé v ivotě cítila, jak po ní minuty lezou jako červíci. "Nepůjdu. Jen to, e lidé nějakou chvíli neviděli jednoroce, neznamená, e vichni zmizeli. A i kdyby, nepůjdu. Já iju tady."
     A nakonec procitla uprostřed parné noci a řekla: "Ano, ale hned." Spěchala svým lesem a snaila se na nic nedívat a nic necítit. Pokouela se nevnímat svou zemi pod rozeklanými kopyty. Zvířata pohybující se potmě - sovy, liky a vysoká - zvedala hlavy, kdy je míjela, ale jednoroka jim nevěnovala ani pohled. Musím chvátat, umiňovala si, a vrátit se nejrychleji, jak to bude moné. Snad nebude nutné, abych zala moc daleko. Ale nehledě na to, zda najdu ostatní, vrátím se velice brzy, hned jakmile budu moci.
     Cesta mířící od kraje jejího lesa se pod lunou leskla jako voda. Jakmile vak na ni zpod stromů vstoupila, rázem pocítila, jak je tvrdá a jak dlouhá. Tu se jí velmi zachtělo vrátit se zpátky, ale namísto toho se zhluboka nadýchla lesní vůně, dosud se vznáející v povětří. Zadrela dech a dokud mohla, svírala ji v ústech jako květinu.

     Jednoroka mířila k harpyjině kleci. mendrik, bledý a drobný, bez ustání jako ryba na suchu otvíral a zavíral ústa. A by ho neslyela, věděla e vříská: "Zabije tě, zabije tě! Uteč, ty hloupá, dokud je pod zámkem! Zabije tě, jestli ji pustí na svobodu!" Leč jednoroka následovala světlo svého rohu, a stanula před Celaenou, Temnou líticí.
     Ledová křídla jako mračna na okamik strnula v povětří a harpyjiny staré luté oči se jednoroce zatnuly do srdce a přitáhly ji blí. "Zabiju tě, jestli mě pustí na svobodu," říkaly jí ty oči. "Pus mě."
     Jednoroka skláněla hlavu, a se rohem dotkla zámku klece. Dveře se nerozlétly a elezné mříoví se nerozplynulo v hvězdný svit. Harpyje mávla křídly a vechny čtyři strany klece od sebe pomalu odpadly a snesly se na zem jako okvětní plátky velikého květu, který se rozevřel do noci. Z trosek povstala harpyje, svobodná, stralivá a ječící, s vlasy roztočenými jako meč. Měsíc zchřadl a uprchl.
     A jednoroka náhle sama sebe slyela křičet, nikoli hrůzou, nýbr údivem: "Ale vdy my jsme jedna jako druhá!" Zaryčela blahem, vyrazila vstříc pikující harpyji a rohem se zabořila do zběsilého větru. Harpyje ponejprv udeřila, chybila a zakrouila vý. Její křídla zvonila, dech hřál a bodal. Zářila na nebi a jednoroka spatřila v bronzu jejích prsou svůj odraz a cítila, e z jejího těla se line tatá děsuplná záře. Tak kolem sebe krouily jako dvojhvězda a pod scvrklou oblohou nebylo vyjma nich dvou nic opravdového. Harpyje se smála potěením a její oči nabraly barvu medu. Jednoroka věděla, e se hotoví k novému útoku.
     Temná lítice sloila křídla a spadla jako hvězda - nikoli na jednoroku, nýbr za ni. Minula ji tak těsně, e ji jedním perem zkrvavila plece. Lesklé drápy měla napřaeny pro srdce Mamá Fortuny; i stařena rozpřáhla ostré dlaně, jako kdyby vítala harpyji domů. "Samy ne!" zavyla triumfálně. "Sama by se ádná z vás neosvobodila! Měla jsem vás!" Pak ji harpyje dosáhla, babice se zlomila jako suchá větev a upadla. Harpyje se přikrčila nad jejím tělem, zakryla ho, a křídla jí zrudla.
     Jednoroka se odvrátila. Poblí dětský hlásek sípal, e musí prchat, musí prchat. Byl to mág. Měl obrovské prázdné oči a jeho tvář - pořád příli mladá - se propadla do dětství. "Ne," odvětila. "Pojď se mnou."
     Harpyje vydala blaený chrochtavý zvuk, při něm se mu podlomila kolena. Ale jednoroka ho znovu vyzvala: "Pojď se mnou!" a společně odcházeli z Půlnočního lunaparku. Měsíc zmizel, ale pro mágovy oči byla měsíc jednoroka - stejně chladná, bílá a nesmírně stará, osvětlující mu cestu do bezpečí či do propasti ílenství. Následoval ji a ani jednou se neohlédl.

      Ze zběsilé jízdy s bandity mendrikovi utkvěl v paměti jen vítr, hrana sedla a smích blýskavého velikána. Byl příli pohlcen úvahami nad zakončením triku s kloboukem, ne aby vnímal něco jiného. Moc mluvení, říkal si sám pro sebe. Překompenzování. Ale pak zavrtěl hlavou, co bylo v jeho pozici nelehké. Magie věděla, co chce udělat, myslel si a nadskočil, kdy se kůň skokem přenesl přes potok. Jene já nikdy nevím to, co ona. Rozhodně ne ve správný čas. Napsal bych jí dopis, kdybych znal její adresu.
     Tvář mu olehaly keře a větve stromů, v uích mu znělo houkání sov. Koně zpomalili do klusu a posléze do chůze. "Stůjte a řekněte heslo," vykřikl vysoký rozechvělý hlas.
     "Sákry, a lítáme v tom zas," zamumlal Janek Jiskry, se zvukem raple se podrbal na hlavě, pak zvýil hlas a zvolal: "ivot krátký a veselý, zde ve sladkých zelených lesích; druhové ve zbrani, svobodě věrni-"
     "Oddáni," přeruil ho hlásek, "svobodě oddáni. Nesedí ti tam počet přízvuků."
     "Jo, dík. Svobodě oddáni. Druhové ve - né, né, to u sem říkal. ivot krátký a veselý, věrní druhové - né, vorám to." Janek Jiskry se znovu podrbal na kučeravé hlavě a zamručel: "Oddáni svobodě - hele kámo, píchni mi trochu, jó?!"
     "Jeden za vechny, vichni za jednoho," napověděl hlas ochotně. "Dá zbytek dohromady sám?"
     "Jeden za vechny, vichni za jednoho - krucinál!" zařval velikán. "Jeden za vechny, vichni za jednoho, spojeni stojíme, rozděleni padáme." Kopl patami koně a rozjel se.
     Ze tmy vylétl íp, urval mu kousek uního lalůčku, krábl koně za ním a odplachtil nočním lesem jako netopýr. Bandité se rozptýlili do bezpečí mezi stromy a Janek Jiskry zařval vzteky: "Hrom tě bac, slepeji! U sem ti to heslo řek nejmíň desetkrát. Počkej, a mi padne pod ruku, ty-"
     "Zatímco jsi byl pryč, Janku, změnili jsme heslo," ozvala se hlídka. "Nedalo se zapamatovat."
     "Tak vy ste změnili heslo, jó?!" řval Janek Jiskry a přitom se snail zastavit krvácení boltce cípem mendrikova plátě. "A jak sem to moh tuit, ty jeden přiblblej tajtrlíku?!"
     "Tak u se nečil, Janku," nabádal ho stráný konejivě. "Vlastně vůbec nevadí, e nezná nové heslo, protoe je straně snadné. Stačí, kdy vydá zvuk jako irafa. Sám kapitán to vymyslel."
     "Tak vydat zvuk jako irafa!" Kolohnát klel tak, a se koně začali plait studem. "Ty pitomče, irafa přece ádný zvuky nevydává. To by moh kapitán právě tak chtít, abysme vydali zvuk jako ryba nebo motýl."
     "Já vím. Takhle nikdo nezapomene heslo, dokonce ani ty ne. Není ná kapitán chytrý?"
     "Ten mu je nedostiný," připustil Janek Jiskry s podivem. "Ale pověz, co zabrání lovci nebo nějakému královu zbrojnoi, aby vydal zvuk jako irafa, kdy ho zastaví?"
     "Hmm," zasmál se stráný, "právě v tom je ten fígl. Musí ten zvuk vydat třikrát. Dvakrát dlouze a jednou krátce."

     Stáli v kuchyňské přípravně, vlhké zatuchlé místnosti páchnoucí po shnilém tuřínu a navinulé řepě. V jednom rohu se kupila hromada kamenivého nádobí, pod trojnokou plápolal ohýnek a snail se ohřát velký hrnec edé vody. Běta si sedla k hrbolatému stolu, který byl zaplaven brambory, pórkem, cibulí, paprikou, mrkví a dalí zeleninou. Větina plodů země byla povadlá a skvrnitá. Princ Lír postával před ní, pohupoval se na patách a proplétal své velké měkké prsty.
     "Zabil jsem dnes ráno dalího draka," prohodil nakonec.
     "To je pěkné," odvětila. "Moc príma. Kolik to teď dělá?"
     "Pět. Byl mení ne ostatní, ale dal mi víc zabrat. Nemohl jsem se k němu přiblíit pěky, musel jsem se proti němu rozjet s kopím a kůň přitom utril oklivé popáleniny. S tím koněm je to zvlátní-"
     "Posaďte se, Vae výsosti," přeruila ho Běta. "A nechte u, pro vechno na světě, toho pohupování. Motá se mi hlava, jen se na vás podívám."
     Princ Lír si dřepl naproti ní. Vytáhl od pasu dýku a začal nepřítomně loupat brambory. Běta si ho měřila s potutelným úsměvem.
     "Přinesl jsem jí jeho hlavu," pokračoval. "Jako obvykle se zdrovala ve své komnatě." Vzdychl a řízl se do prstu. "Sakra. Takhle jsem to nechtěl. Celou cestu vzhůru po schodech to byla dračí hlava, nejskvělejí dar, jaký si je mono představit. Ale jen na ni pohlédla, stal se z ní ubohý uválený chomáč upin, rohů, vyvalených očí a vyplazeného jazyka. Připadal jsem si jako nějaký venkovský řezník, co své milé přinesl darem palek čerstvého masa na důkaz lásky. Pak na mě pohlédla a mně přilo líto, e jsem toho draka zabil. Líto, e jsem zabil draka!" Bodl do pruné brambory a znovu se poranil.
     "Krájej od sebe, ne k sobě," poradila mu Běta. "Ví, podle mě bys měl toho zabíjení draků pro Lady Amaltheu nechat. Kdy s ní nepohnulo pět kusů, dalí u sotva něco zmůe. Zkus něco jiného."
     "Ale co jiného na světě jsem jetě nezkusil?" hořekoval Lír. "Přeplaval jsem čtvero řek, kadou v době tání a nejméně míli irokou. Vyplhal jsem na sedmero hor, kde jetě nestanula noha iváčka, přespal tři noci v Baině oběenců a vyel ivý z lesa, kde pohled na květiny vypaluje zrak a slavíci zpívají jed. Zruil jsem zasnoubení s princeznou, kterou jsem měl pojmout za enu - a jestli si myslí, e tohle není hrdinský čin, pak nezná její matku. Přemohl jsem přesně čtrnáct černých rytířů číhajících v černých stanech u čtrnácti brodů na pocestné, kteří se chtěli přebrodit, a kadého vyzývající na souboj. U dávno nemám přehled, kolik jsem pokořil jeibab z chaloupek na kuřích nokách, obrů a démonů vydávajících se za dámy; skleněné hory, neřeitelné hádanky a stralivé úkoly, magická jablka, prsteny, lampy, lektvary, meče, plátě, boty, kravaty a upany. Nemluvě o okřídlených koních, bazilicích, mořských hadech a celém zbytku ivého inventáře." Zvedl hlavu a v temně modrých očích mu zahořel zmatek a smutek.
     "A to vechno k ničemu," zakončil svou řeč. "Nemohu se ji dotknout, a dělám co dělám. Kvůli ní jsem se stal hrdinou - já, ospalý Lír, obě i ostuda svého otce, a přitom jsem právě tak mohl zůstat tím nudným hlupákem. Mé velké činy pro ni nic neznamenají."

      Náhle se jí nohy začaly bořit do písku a ucítila vůni moře chladnou jako vechny jiné vůně, ale tak dobrou a tak přátelskou, e oba přestali běet a nahlas se rozesmáli. Nad nimi se na útesu k edozelené ranní obloze postříkané bledými mléčnými mraky tyčil hrad. Běta si byla jista, e sám král shlíí z jedné z rozeklaných hlásek, ale neviděla ho. Nad vodou se na těce modrém nebi dosud chvělo několik hvězd. Moře bylo daleko holá plá měla edě vlhký lesk vykrabaného měkýe, avak v dáli před nimi se pobřeí ohýbalo jako luk a Běta věděla, e příliv končí.
     Jednoroka a Rudý býk stáli v tom oblouku, ona zády k moři. Býk se pohyboval zvolna, neútočil, ale téměř jemně ji tlačil k moři. Nebránila se mu. Roh měla ztemnělý, hlavu sklopenou a Býk jí byl pánem právě tak jako na pláních, ne se stala Lady Amaltheou. Vyjma moře se mohlo jednat o tentý beznadějný úsvit.
     Ale její vzdor dosud nebyl úplně zlomen. Ustupovala, dokud jednou zadní nohou nelápla do vody, pak náhle proklouzla kolem kalného áru Rudého býka a prchala pláí. Tak rychlá a lehká, e vítr zvedaný tím během hned zavál její stopy v písku. Býk jí následoval.
     "Udělej něco," vyzval mendrika chraplavý hlas stejnými slovy, jaké kdysi dávno pouila Běta. Stál za ním princ Lír, tvář od krve a v očích ílenství. "Udělej něco," zopakoval. "Má moc. Sám jsi ji proměnil v jednoroce - udělej něco, nebo tě zabiju." Ukázal mágovi ruce.
     "Nemůu," mendrik klidně zavrtěl hlavou "Teď jí nepomůe ani vekerá magie světa. Buď bude bojovat nebo musí do moře za ostatními. Tady nic nezmůe magie ani mord."
     Běta zaslechla, jak se moře čeří a do písku naráejí první vlnky. Vracel se příliv. Neviděla ve vodě ádné jednoroce, ačkoli je vyhlíela seč mohla a touila je spatřit. Co kdy u je pozdě? Co kdy s posledním odlivem odpluli na nejhlubí moře, kam se lodě neodváí kvůli krakenovi a mořskému drakovi a kvůli plujícím dunglím chaluh, které spoutají a utopí dokonce i tyto nestůry. Pak u je nikdy nenajde. Zůstane pak se mnou?
     "K čemu je pak magie?" naléhal princ Lír divoce. "Nač jsou ti čáry, kdy nezachrání jednoroce?" Tvrdě stiskl mágovi rameno, aby neupadl.
     mendrik se neotočil. Se stopou smutného posměchu v hlase řekl: "K tomu jsou hrdinové."

©P. S. Beagle, ©Michael Bronec

Poslední jednoroec

Poslední jednoroec